… jsou prázdniny a babičky se hodí mít po ruce… hýčkejte si je nejen teď v létě…
…vnoučata jsou jako dědictví: dáváme je, aniž bychom si je zasloužili. A aniž by s tím něco udělali, náhle spadnou z nebe… Bez nutnosti procházet bolestí lásky, bez manželských závazků, bez mateřských bolestí. Vnoučata jsou skutečně krví naší krve.
S věkem přichází nostalgie za něčím, co jsme měli, co nechtěně zmizelo spolu s naším mládí.
Bože, kam se poděly naše děti? Stali se z nich dospělí, plní své povinnosti, kterými jsou dnes jejich děti, mají tchýni a tchýni, manžela/manželku, práci, byt a povinnosti, naše ztracené děti nijak neuznáváme.
Jsou to muži a ženy. Už nejsou ti, které si pamatujeme.
A pak, jednoho krásného dne, aniž by nás období těhotenství nebo porodu předbíhalo, dají své dítě do náruče.
Absolutně zdarma!
Bez bolesti, bez pláče, to malé dítě, po kterém jsme umírali toužící, symbol našeho mládí, není ani zdaleka cizí, patří mezi naše děti, které se k nám vracejí. A zvláštní je, že každý uznává naše právo ho milovat trochu extravagantně.
Život nám dává vnoučata, abychom kompenzovali všechny ztráty, které doprovázejí stáří.
Jsou to nové, hluboké a šťastné lásky, které přicházejí obsadit to prázdné nostalgické místo po mladistvých výbuších.
A když objímáme dítě a ono ještě spí, otevře jedno oko a řekne nám: „Dědo, babi“, srdce nám praská štěstím jako chleba v troubě…
