…vůně pečínky a červeného zelí, světýlka, lampičky rohlíčky, koníci, rolničky, písničky…
…u nás tedy byl už včera, jen sebou zapomněl vzít ty první vločky …dnes prý přijede na náměstí, tak to třeba napraví…
🎼🎶🎵🎼🎶🎵🎼🎶🎵🎼🎶🎵🎼🎶🎵🎼🎶
Už Martin na bílém koni,
už zase přijíždí k nám,
vesele podkůvky zvoní,
jede k nám zas bílý pán.
Posílá ho svatý Petr,
ať zimu ohlásí včas,
ze skříně vytáhnem svetr,
bude se nám hodit zas.
PROČ KONČÍ O SV. MARTINOVI HUSY NA PEKÁČI
Spojení svatého Martina a husí se stalo tématem úsměvných legend a pověstí. Jedna z nich praví, že svatý Martin, který měl být jmenován biskupem, se z vrozené skromnosti před takovou poctou ukryl do husince. Husy svým kejháním Martinovu skrýš prozradily, což byl pádný důvod, aby skončily na pekáči. Druhá pro změnu uvádí, že husy svým hlučným kejháním rušily Martinovo kázání, a tak si svůj trest odpykávají na svatomartinské tabuli.
A jak to bylo u nás?
Českou verzi toho, jak se husí pečínka stala součástí svatomartinského posvícení vypravuje pověst (podle J. Svátka). Kníže Oldřich zabloudil jednoho dne v hlubokých křivoklátských hvozdech. Nemohl najít cestu, kterou by se dostal z hustého lesa. Po celodenním bloudění, utrmácený, vyčerpaný a vyhladovělý narazil na uhlíře. Uhlíř, který viděl, jak je Oldřich vyčerpaný, dovedl ho nejprve k sobě a nabídl mu pečenou husu se zelím. Nevěděl, že jeho host je český kníže. Po husí pochoutce se uhlíř s hostem rozloučil a vyvedl Oldřicha z lesa. Na oplátku pozval kníže Oldřich uhlíře na návštěvu do Prahy. Uhlíř dorazil na Pražský hrad právě na svátek Martina. Kníže ho uvítal a pohostil stejně, tedy rovněž husou, a přikázal, že v ten den, 11. listopadu, se musí všude v Čechách podávat pečená husa. Můžeme tedy hovořit o knížeti Oldřichovi jako zakladateli „českého martinského posvícení“.
