🕯️ Když se světy dotýkají i ticho má svůj hlas svíčka plápolá a vzpomínka žije. 🕯️
Plíživý listopad má zvláštní ticho nikoliv prázdnoty, ale ticho hloubky. Po hlučném a barevném podzimu přichází čas, kdy se svět ztiší, ztiší se i příroda – a spolu s ní, pokud si to dovolíme, i naše duše. Jako by právě v těchto dnech byl prostor k tomu, abychom zaslechli něco, co v běžném rytmu života přeslechneme.
…kakao, čaj, vonící koláč, či štrůdl, fotky, žádný spěch a tajúplné úsměvy na tvářích u společného stolu pod rouškou starých historek a příběhů z hlubokých koutů srdce- okamžiky, co trávíme spolu…
Dušičky nejsou jen tradicí nebo zvykem zapalovat svíčky. Jsou návratem k pokoře, k vděčnosti, k vědomí, že nic není samozřejmé a že každý život, který se dotkl toho našeho, v nás zanechal stopu. Jsou dny, kdy si připomínáme, že vztahy nekončí posledním dechem. Že to, co bylo skutečné, nezmizí, jen se promění.
Když zapálíme svíčku, ten drobný plamínek není jen symbolem vzpomínky. Je to také světlo, které spojuje dva břehy – náš svět a ten druhý, kam se díváme s tichou úctou. Možná právě v tom okamžiku, kdy se díváme do mihotavého světla, se opravdu dotýkají světy – hmatatelné s neviditelným, přítomnost s věčností, my s těmi, kteří odešli dřív.
jsme součástí řetězce paměti, lásky a bytí. A že duše, které jsme milovali, žijí dál – v našich slovech, gestech, vzpomínkách, v tom, jak milujeme ostatní.
Dušičky nás učí zastavit se, abychom si připomněli, že žít znamená být si vědom pomíjivosti – a právě v ní nacházet krásu. Protože každý okamžik, který máme, je dar. A každá vzpomínka, kterou si neseme, je důkazem, že jsme milovali naplno.
A tak zapalujme světlo ztišíme se a otevřeme srdce tady se světy opravdu dotknou opatrně, tajemně a křehounce✨
